V posledních pár týdnech a měsících se mi stává, že se tu a tam setkám se steskem nebo povzdechnutím nad současnou podobou ,,jógového světa“, ze strany kamarádů lektorů, lidí, které potkávám na seminářích nebo v běžné výuce.
Fakt je, že dříve jsem si co čas vzdychla i já sama, jindy jsem povzdechnutí v rámci vnitřního monologu, alternovala i ostřejší formou, ne úplně sattvické kvality.
Fakt je i to, že už danou věc v posledních týdnech a měsících moc nedělám, protože si myslím, že nic jako jógový svět reálně neexistuje.
Existuje svět a jóga jako cesta nebo mapa, jak svět vně, svět uvnitř a jejich vzájemný vztah chápat .
A je to jedna z trilionu možných cest, které existují paralelně s ní.
To, co jako jógový svět většína lidí vnímá a z čeho se místy cítí, vcelku poprávu frustrovaná, jsou vlastně jen subjektivně barvené a veřejně sdílené představy lidí o tom, jak věci jsou, měly by, anebo neměly být.
Vše v posledních letech ještě mocně zesiluje oblast sociálních sítí, skrz které všichni mají pocit, že ví co se děje, že jsou všemu nablízku, aniž by jim docházelo, že to, co tvoří komplexní síť jejich představ, jsou vlastně zase jen jejich vlastní představy.
V těch se vzájemně uvnitř svých sociálních bublin podporují a mimo své sociální bubliny leckdy napadají.
Takový ,,jógový svět“, je obrovská projekční plocha, na které se různé představy mísí s přáními a osobně motivovanými emocemi .
Jóga zaměřená jen na práci s tělem, je často nahlížena jako namyšlený tělocvik, jóga terapie jako vypečená nebo naopak nedopečená konkurence klinické psychologie, fyzioterapie nebo podezřelá kombinace obojího.
Lektoři jógy jsou v očích některých nazíráni zcela idealizovaně – cosi jako ,,role-modelové a modelky nebo interdisciplinární opinion makeři“ nové doby, v určitém společenském okruhu.
Bývají v dobré (a někdy i zlomyslné) víře ve svých rolích přeceňováni, anebo naopak některými zájmovými skupinami démonizováni, jako ideoví rozkladači tradičních hodnot nebo zažitých postupů.
Kvantová teorie, která je dnes populárním argumentačním stojánkem, o který se opírá všelicos (včetně této mé myšlenky), zásadním způsobem akcentuje roli pozorovatele a jeho vliv na charakter pozorovaného.
V extrémní rovině úvah, jdoucích tímto směrem, ,,existuje“ jen to, co začneme vnímat, čemu jako pozorovatelé dáme svoji energii a co zahrneme do rámce své aktuální reality.
Nic jako jógový svět neexistuje, existují různé úrovně vnitřních a vnějších světů v interakci.
Jakmile uvěříme platnosti konkrétní sdílené představy a začneme ji vlastními přesvědčeními živit, stáváme se spoluautory a nemůžeme se divit, že nás zpětně také formuje.
Jakmile někdo podává nebo formuje konkrétní výpověď o jógovém světě, stejně jako třeba o světě bílé medicíny nebo černé magie, je zde poměrně velká pravděpodopnost toho, že součástí jeho výpovědi, bude z určité části i zpráva o jeho vlastním vnitřním světě.
Sociální sítě jsou dobrá i špatná věc, asi jako vše. Záleží na tom, jak se dané věci chopíme.
Berme to co vidíme s rezervou, domněnky se protínají s realitou, až skrze přímou zkušenost, skrz živý kontakt mezi pozorovatelem a pozorovaným.
ZÁVĚREM
Včera jsem si na brněnském nádraží cestou domů koupila ve výprodeji knih (převážně o dietách a disneyovských hrdinech) a kalendářů (převážně s nahotinami v kýblu s bublinami) naprosto skvělou knihu Kosmické rozhovory.
Je to soubor rozhovorů mezi astronomem Stephenem Martinem a zajímavými osobnostmi z pole astrofyziky, kosmologie, psychologie a filosofie.
V jednom z prvních rozhovorů, konstatuje Clifford Matthews, profesor chemie na Illinoiské univerzitě, že jakákoliv oddělenost mezi pozorovatelem a pozorovaným, mezi subjektem a objektem je relativní, už jen protože:
,,Jsme prakticky jen recyklovaný hvězdný prach.“
Bb