O stopy čínského myšlení zakopávám tak nějak periodicky, ale pořád spíš náhodně.
Na gymplu jsem svého času šilhala po přihlášce na sinologii a nakonec jsem byla moc ráda, že jsem přehodila výhybku na indoevropské kolejiště.
Na sinologii jsem zbloudila nakonec jen na pár semestrů, skrze docházku na klasickou čínštinu, kterou jsem si sebevražedně vybrala k hindštině, v rámci povinného předmětu základy starých jazyků (nebo tak něco).
Vzpomínám si, jak jsem s jedním sympatickým outsiderem odněkud z hebraistiky, jehož přezdívka byla ,,Hrob“, před zkouškou z textů počítala pořadí znaků, od těch rozpoznatelných (květina, hora, nebesa), až ke konci strofy, čítající ve svém celku poctivý vizuální chaos.
Naše tehdejší metoda byla snadná. Co znak, to číslo. Stačilo pak identifikovat ,,pozici nebes vůči hoře“ a následně odpočítat počet čajových hromádek k podmětu nebo přísudku.
Tahle metoda výrazně selhávala, když jsem pak kvůli novým osnovám musela zvolit domácí jazyk a vybrala si urdštinu, která používá pro změnu arabsko-perské písmo nastalík. Nový logos obvykle vychází z nového (no, někdy i starého) chaosu. Věci se mění, panta rhei.
I sem patří celá řada vzpomínek. Třeba na zkoušku u (snad devadesátiletého) pana docenta v jeho bubenečské vilce, na které nám se ženou udělal pohár s lentilkovou posypkou. Ten jsme pak (s žaludkem staženým ze zpackaného zápočtového diktátu) se spolužáky jedli, pod výstavkou perských šavlí.
Na letmá sinologická bloudění, jsem si dnes vzpomněla díky principu wu-wej, který je sakramentsky užitečný i v józe.
Než se dostanu k tomu, oč vlastně jde, musím nutně zavzpomínat i na předmět ,,dějiny čínského myšlení“. Učil ho chlapík, který svojí motorikou a mikro výrazivem, působil jako velmi sympatický neurotik (ve vší úctě).
Tady jsem si mimochodem uvědomila, že studenti sinologie byli přeci jen od nás indologů úhrnně dost odlišní. Takoví motivovaní, ambiciózní a disciplinovaní. Dost rádi taky hnípali do otázek čínsko-indického konfliktu v Aksáí Čin a Ladákhu, což je dlouhodobě dost vyčerpávající téma přestávkových konverzací. V té době jsem už taky randila se svým současným mužem, čtvrtinovým Číňanem (náhoda). Tenkrát mě to vedlo k jisté ostražitosti, minimálně vztažené k tomu, nemluvit moc často o Aksáí Čin.
Na těch přednáškách jsem se zamilovala do dvou chlapíků naráz (a ten přednášející mezi nimi nebyl). Byli to Lao C‘ a Čuang C‘, velcí mistři taoismu. Hodně mě zasáhlo povídání o principu wu wej – činnosti nečiněním. Aby nedošlo k mýlce, ona to není žádná filosoficky odargumentovaná lenora. Zmínky o wu wej najdete třeba v XLVIII kapitole Tao Te Ťing.
Ve své podstatě jde spíše o praxi nezasahování proti chodu přirozeného řádu věcí. Což je vskutku ošemetné, protože rozpoznat čistou pasivitu a od žádostivosti oproštěné chování, je někdy oříšek.
Hodně nad tím v poslední době přemýšlím, tedy v kontextu jógové praxe a ,,světa jógy“. Mimochodem, nemám vůbec ráda to slovní spojení, protože se mi pořád nechce pochopit jeho obvykle vnímaný význam, který zahrnuje zejména ceny podložek na jógu a nové trendy v spirit-entertaimentu.
Každopádně, v bloku poznámek z těch zmiňovaných přednášek, do kterýho mi dneska ráno můj syn Tadeáš nakreslil voskovkou bubáka, jsem našla podtrženou jednu větu, která říká, že:
,,wu-wej, je vědomé jednání uprostřed hranic přirozeného a nutného“.
A to je myslím dost zásadní instrukce, kterou bychom si od lektorů jógy i od sebe samých mohli přát.
Bb
PS: Pokud postrádate dost silnou filosofickou pointu, doporučuji článek na blogu zmíněného sinologa, který je k přečtení: zde.
Nostalgii prominou, mám rýmu.