TEMNÉ NOCI DUŠE – PÁD VZHŮRU

Mezi žitím a sněním

je ještě něco

hádej

co to je.

(Antonio Machado)

Jóga je jednou z cest k celosti.

A jak už to tak na tomto pardoxním hřišti samsáry bývá, využívá k pochopení holistické hry pravidel duality.

Skoro vše myslitelné, má v této hře svůj opak.

Vše se skládá z různě namíchaných poměrů světla a temnoty, radosti a bolesti, růstu a chřadnutí, ať už uvažujeme v pojmoslový gun, symbolu slunce a měsíce nebo jejich odrazu v archetypech, z nichž jsou upředeny velké příběhy lidstva.

Tantricko-jógový pohled vnímá člověka jako ducha nadaného lidskou zkušeností, jako odraz toho, co jej přesahuje a na čem se zároveň sám podílí formou mystické participace.

Spojování duševních protikladů, je důležitou součástí, ne-li přímo nutnou podmínkou na cestě ke stále plnější verzi sebe sama.

Dotek tmy v naší duševní sféře, však příchází často nečekaně.

To, co může pomoci, uprostřed dlouhého čekání na úsvit, je z mojí osobní zkušenosti i zkušenosti práce s lidmi, plné uznání temnoty – jako něčeho, co na hřišti samsáry nelze bez následku pominout.

Tento text píšu po roce velmi plodné vnitřní oscilace na pomezí světla a tmy, hluboké lásky a bolesti, expanze a kontrakce, jistoty a nejistoty, nalezení a ztráty, v níž každá z polarit dává smysl a sílu té, která jí stojí v opozici

TMA

Proč se stává, že na lineární cestě smyslu přichází nečekaný zvrat?

Možná protože sama vitalita málokdy teče po čarách a osách a duch se nerýsuje do pravoúhlých ploch.

Život je plný vln, spirál a pulzace.

I s potrhaným kabátem a pár čerstvými škrábanci na duši si stojím za pocitem, že vnitřní pochyba a nejistota, mohou být tvůrčím základem k hlubšímu pochopení. Něčím jako palivem pro vůli poznat víc, o sobě a svém malém místě ve velkém vesmíru.

Nejistota bolí.

Ze tmy noci nebo zatmění duše se rodí sny, ukazující možnost.

Temná noc duše je prostorem plodné nejistoty, nadané značnou ambivalencí.

Rodí se zde i noční můry a temné scénáře poukazující na totéž – na možnost uskutečnění.

Tma duše, je skvělá učitelka.

Ve své vlídné syrovosti nedává jiné ujištění, než to, že je taková, jaká je a odhaluje jen to, co chce.

Temnota stimuluje představivost – v dobrém i zlém, funguje jako vděčná projekční plocha naší imaginace.

Temnota hlubiny (ne)vědomí v sobě nese sémě potence, podobně, jako ženské lůno.

Lze se v ní nadobro ztratit, anebo zde načerpat tu nejhlubší výživu pro opětovný růst za světlem.

Tamasická kvalita tmy může být pohřebištěm, zrovnatak, jako kolbištěm pro růst.

Odsud se berou iniciační sny.

Možná proto se v tomto kontextu často z vod univerzálních mytologií, vynořují archetypy temných bohyň, kdo ví.

KÁLÍ

Mohu s vámi sdílet jeden z iniciačních snů, v mém osobním procesu posledního roku.

Ten, jako i proces sám, byl a je spojený s archetypem Kálí – symbolickou projekcí vědomí, kterou lze vnímat vícero způsoby.

Kálí z mých snů není krvelačným běsem, ani bestální formou ženství.

Je nekompromisní silou, pro kterou je zrození a smrt jednou mincí, základní matérií, z níž je zhotoven její meč, jehož ostřím míří směrem k tomu, kým skutečně jsme.

Je matkou, která jako příroda rodí a plodí a zároveň tím odsuzuje k zániku, bez toho, aby preferovala jednu fázi procesu.

Přijmout její učení není proto vždy příjemné.

Ve snu, který vám budu vyprávět Kálí ,,přišla v mostu”, pozici, která pro mne historicky byla velkou fyzickou i emocionální výzvou, spojenou s pocitem ztráty kontroly, krátkostí dechu, slabostí a nepříjemnou expozicí.

Vyzvala mě, abych učinila totéž s argumentem: “You have to expand more” a ukazovala přitom na srdce.

Ano, v mých snech z nějakého zábavného důvodu Kálí komunikuje anglicky.

Odpověděla jsem jí upřímně: “But I can break!”

A Kálí ukončila debatu slovy: “So what.”

Po probuzení ze sna mi došly různé podoby idiomu – ,,to break“, který otevírá široké významové spektrum – zlomit se, prasknout, prolomit, rozejít se, porazit, překonat…

Sen nebyl jasným poselstvím.

Spíš něčím, jako zdravě znepokojujícím vnuknutím, pobídkou k hledání osobního smyslu ve vlastních obavách tak, abych se z jejich temnoty mohla posunout směrem k jasnější vizi, bez kalu, do nevědomí zatlačeného strachu.

POMEZÍ A NÁVRAT IŠTAR

Temná noc duše může vskutku paralyzovat, zbavit síly a pocítěného smyslu.

Zároveň má i obrovský potenciál pohnout ustálenými vodami (ne)vědomí.

Paul Brnuton o ní hovoří jako o období duševní stagace, mentální únavy a mravní sklíčenosti, která je ale zároveň zkouškou duše na kritickém stupni její evoluce.

Je pomezím, přechodovou fází rituální obrody, kde jsme nejvíc sami, naplněni pochybami a pocitem zmaru.

Zároveň je zde přirozená šance, dotknout se s úctou a pokorou hloubky, do které bychom se možná jinak – jen tak ze zvědavosti nevypravili.

Zkušenosti ponoru do hlubin (sebe sama), často obsahují symbolický náboj křestu a zmrtvýchvstání – ponoru a znovuzrození, vynořením zpět na hladinu očištěného vědomí.

Stejnou kvalitu v sobě nese ambivalentní Ištar (Ianna) – sumerská bohyně lásky, plodnosti, mateřství a zároveň také války, která sestupuje do podsvětní říše, ovládané její sestrou. Po dobu Ištařina pobytu v temnotě, zem chřadne.

Ianna projde znovuzrozením a vrací se temnotou posílena, avšak situace vyžaduje bolestnou oběť, spojenou se starým řádem.

Model ,,separace – inaciace – návrat”, který známe z přechodových rituálů, dává v temné fázi jiskru naděje, že to, co se děje, má svůj význam, který možná jasněji vyzní až v další fázi, byť ta je obvykle v nedohlednu.

CHEIRÓN (CHIRON) – ZRANĚNÝ LÉČITEL

Plodný dialog vznikání a zanikání, sémě světla v temné kvalitě, stejně jako stopa tmy ve světle, tvoří základ taoismu, jehož filosofii dobře vtěluje symbol jin a jang.

Podobný charakter má většina věcí v našem vnitřním i vnějším vesmíru, pokud je chceme pro přehlednost oddělovat.

To, co nás učí zkušenost temné noci, je uznat plnost ve všech projevech.

Jinou ilustrací je Cheirón (lat. Chiron) – archetyp zraněného léčitele.

Cheirón byl původně synem Dia, nejstarším z kentaurů, který byl navzory své nesmrtelnosti zraněn a musel se tak naučit se svým zraněním žít, pro čež nabyl obrovských léčitelských zkušeností.

Apekt Cheiróna lze vnímat jako cosi uvnitř – instinktivní inteligenci, která se nás snaží dostat do stavu uzdravené celosti.

Než se tak stane, je ale třeba uznat vlastní zranění, komplexy a traumata, která jsou zdrojem bolesti.

Je to kvalita vědomí, která se probouzí často právě v krizi, aby nás vyzvala k otevřené citlivosti, směrem ke své zraněné části.

Pokud jsou zde slzy, učí nás vidět situaci skrze slzy, pokud je zde otevřená nebo špatně zhojená rána, vede k tomu, abychom se podívali dovnitř.

Je to důvod, proč lidé, kteří tento aspekt dokázali integrovat, mohou být po zhojení ran dobře nápomocni druhým.

Než je to ale možné, vyžaduje věc hodně práce, hlubokou sebereflexi a neustálou sebeaktualizaci.

PROMĚNA NEDOKONALÁ – NA VÁŽKÁCH VNITŘNÍ PŘÍČETNOSTI

Viděla jsem letos tolik vážek, jako snad nikdy, přes den i v noci.

V jednom snu mi jich vylétl celý roj zpoza peřiny.

Vážka je fascinující křehký dravec, skvělý letec, s vynikajícím zrakem.

V angličtině je čímsi mezi drakem a muškou (dragonfly).

Fascinující je i její vývoj z vajíčka v dospělce, které se přížnačně říká ,,proměna nedokonalá”.

Vážka se postupně stává tím, čím se má stát a poměrně dlohou dobu tohoto procesu, je zcela zranitelná a nehotová.

I tak v sobě ve fázích nejzazší zranitelnosti obsahuje stopu draka a obraz své úplnosti, k níž postupně dorůstá.

Vážka je pro mně něco jako hmyzí bódhičitta.

 NA ZÁVĚR KTERÝ NENÍ

Každý člověk v sobě má myslím obsaženou stopu vážky, Cheiróna, Ištar i Kálí.

Jsou to zkušenosti, které nám pomáhají přečkat tmu.

Takové zkušenosti nás mění v detailech – proměnu po proměně, jednou provždy.

Moje osobní proměna nedokonalá trvá a bude trvat patrně věky

– vždyť i had ouroboros prochází věčnou obnovou ze sebe sama.

Jak jsem tam vešel, říci nedovedu,

neboť sen mi v těch místech oči sklížil,

až pravá cesta zmizela mi vpředu.

(Dante Alighieri)

Bb