Psát o tom, jak byl uplynulý rok hybný a transformační, možná není potřeba. Tedy, transformační to on nepochybně byl! I pro mne a to tak že dost. Slovy Stanislava Grofa – každá krize skýtá nebezpečí, stejně jako příležitost. Parafrází starých Indů – když světový řád vrávorá na jedné noze (kalijuga), nelze čekat mnoho stability. Na své straně hřiště, kdesi vprostřed kosmické školky, jsme se mohli naučit ledacos. Osobně mám pocit, že jakýmsi meta-tématem minulého školního roku, bylo vypořádání se s nejednoznačností a otřesení zažitostí.
Můžu vám říct, co jsem se letos naučila já. A to přestože tuším, že na přezkoušení ještě dojde.
Jak už to tak bývá – mnohokrát, v dalších a dalších existenciálních polích skákacího panáka téhle naší samsáry.
V BUBLINĚ DOBROTIVÝCH POMAHAČŮ
Nemyslím si, že duchovní cestu definuje přihlášení se k nějakému učení, věhlasným mistrům, sektám, stylům jógy, anebo počet absolvovaných výcviků či seberozvojových seminářů. Jestli ji vůbec něco definuje a zároveň propojuje s výše uvedeným výčtem, pak je to myslím prachobyčejné hledání útočiště, pátrání po smyslu, hloubce a dobrém sebeuplatnění. To není málo! Počítá se ryzost záměru a konkrétní formy jsou spíše doplňkem.
V tomhle místě, hned na začátku, bude vhod se k něčemu přiznat. Víte, můj záměr je ryzí, nějakých osmnáct let, co jsem o různé formy začala zakopávat. I přesto jsem dost dlouho utíkala – do metafyziky tam, kde jsem si nevěděla rady se zemitým, do soucitu a bytostné jednoty tam, kde jsem neuměla ošetřit přirozenou a zdravou hranici osobního.
S jógou a buddhismem jsem vešla do vztahu na prahu dětství a dospívání. Nevím, jestli jóga byla máma a buddhistická tantra táta, anebo naopak. Nakonec je vše jedno, že. Znáte guru stótram1?
Zpívá se v něm že bůh / vtělený učitel, jest matkou i otcem, blízkým přítelem i moudrostí. Jde o krásnou kontemplaci v hlubině duchovního srdce. Místa, které je stejně tak nadosobní svatyní bezpodmínečné lásky, jako i organicky tepající pumpou, která v každém taktu mystické spandy (vibrace) říká:
Hej ty, člověče, expanduj akontrahuj! Běž k sobě aběž od sebe, protože právětohle je kardinální, právě tohle je vitální!
A teď k pointě.
Díky svému osmnáctiletému zakopávání o různá učení se mi dostalo skvělého dárku v podobě setkávání s lidmi. S mnoha lidmi, mnoha životních zkušeností, tvarů, vlastností i názorů. Nádhera a vděk, obtížně postižitelné slovy tak, aby věc nevyznívala jako krapetublemcanéklišé.
Doufám, že věc nebude znít nabubřele, ale vnímám, že jsem se díky téhle příležitosti naučila vcelku dost o člověku. A tohle lidství plné zranění, krásy, bolesti, světla i stínu, jsem sezačala upřímně milovat.
Slyšela jsem za poslední dekádu tolik příběhů a viděla tolik tónů na paletě lidskosti, že se pro mne soucit, z kýžené ctnosti stal spíš přirozeným úhlem pohledu.
Tedy, sémě takového hlediska bylo zasazeno podstatně dřív – v dobách základní lidské nezralosti, kdy pochopit něčí utrpení a vyvinout k němu soucit, bylo jediným dostupným prostředkem mé vlastní ochrany.
Bezesporu, pořád jde o hezkou věc, řádově vlídnější, než je třeba nihlismus, skepse či příkrá externalizace viny (,,zlí, zlí,tamasičtí lidévšudekolem“).
Co ale s tím, když život (mající zhruba stejný smysl pro humor, jako pro drama), přináší situace, v nichž vedle sebe stojí možnost soucítit a také přirozená potřeba obhájit svoji zdravou hranici a čistě osobní integritu?
Já vždycky kopala (vědomě i něvědomky) za tým soucit. Bylo to pro mne přirozené, stejně jako přinášejícídobrý pocit, z toho ,,být dobrým člověkem“.
A celé to také funguje dobře – v časech míru a klidu, kdy si tak nějakvystačíme s namasté.
V době, kdy se vlastně nic moc neděje, kdy jsme schovaní v pokoji vlastní sociální bubliny – lidí se stejným laděním (či komplexem).
V posledních pár letech, jsem se v rámci své jóga-terapeutické praxe setkávala s houfy lidí, kterým soucit prýští srdcem ven, stejně jako výdech skrze póry kůže. S lidmi zraněnými a vyčerpanými, duševně bitými a stálelaskavými.
S lidmi, kteří si osobní a přirozenou potřebu, navykli zaměňovat za nárok a kteří sebepéči ponížili do kategorie sobectví.
Byla jsem fascinována i v šoku, o to spíš, čím víc mi docházelo, že se v jejich vyprávěních odráží stinná stopa mého vlastního životního scénáře.
ÁRJA TÁRA A RELAXUJÍCÍ JEŽÍŠ
Součástí takového stinného scénáře je, na nedostatek pociťované lásky, reagovat genezí soucitu.
Hezké až do momentu, kdy lyrický nádech věci, začne nabírat podtón sebedestrukce. Je den po mém svátku a já si naděluji (s ohledem na nouzovou Covid sádhanu) několikadenní meditační retreat, s mým víc než oblíbeným Robem Preecem – tantrickým buddhistou a jungovsky orientovaným terapeutem.
Konkrétní životní kontext, teď naplňuje moje srdce třaskavinou bolesti, něhy, lásky, pochopení a soucitu. Usedám na polštář plný písku, otevřená mahámudřea těším se na klidné NIC, moji osobně-nadosobní existenciální ukolébavku, co mne doprovází posledních osmnáct let, v horních i spodních hladinách žitésinusoidy. Překrásný, zhruba stejně, jako strašidelný.
Nepřekvapuje mne, že jidamem2pro tenhle čas, je Árja Tára – ženský bódhisattva3soucitu (karuna).Co mne ale překvapuje, je skutečnost, že na mě milosrdně mateřská Árja Tára, povstávající z léčivě modrého lotosu, vykoukne v meditační praxizprostředkaohnivého kruhu plamenů. V tichu pohroužení bezhlasně říkám:Who are you?4
Odpovídá: Iam the compassionate Hearth of Yours, yet in Flames of Change and Protection. Bestow.5
Imaginální síla prožitku je navíc umocněna otiskem snu z jedné předešlých nocí, v němž na domovní zvonek mých dvěří zazvonil z kříže sňatý Ježíš Kristus.
Ponořená v jakémsi ostychu a zmatení, ve snu říkám: Ježiši Kriste, co chcete?
Odpovídá:Nic, jen si chci od všeho odpočinout.
OHEŇ TRVÁNÍ, OHEŇ ZMĚNY, OHEŇ OBRODY
Jestli mě něčemu ten uplynuý rok, jehož echo stále slyšíme nejen v sociálních rozestupech a hlubších otázkách kolem jistot a základně-lidské svobody naučil, tak je to skutečně ostrá sebereflexe, směrem k rozevřenosti vlastních zranění, léta hojených láskou k všehomíru.
Všechno to dojemně křehké lidství hodné lásky a soucitu. Jak by se mohlo vyhnout těm, kdo je vnímají všude kolem sebe. A jsme zpátky v první třídě.
Znáte ten obraz, v němž nastavíte zlomek zrcátka slunečnímu svitu?
Pak hoří a plane!
Žhne a pálí.
Mění tak, že nízké povyšuje.
Mění tak, že vysokému připomíná jeho původ.
Nebojme se uznat pocit, definující hranici.
Pak buďme odvážní k tomuhořet pro smysl.
Z dřeva jiskra a z jiskry popel.
Z popela fénix a z jeho slz zasživot!
Óm Táre turáre turé mama áju
púnja džňána, puštim kuru sóha.
Bb
Text byl napsán pro časopis JógaDNES
1Tvaméva máta ča pitá tvaméva, tvaméva bandhuš ča sakhá tvaméva, tvaméva vidjá, dravinam tvaméva, tvaméva sarvam mama déva déva.