Léto je v našich geografických podmínkách obdobím, kdy je nejvíce světla a tepla. Tedy, zatím.
V následujících několika odstavcích se nedočtete, jak upravit svoji ásanovou praxi v horkých měsících nebo jak docílit ochlazení organismu, skrze dýchání přes ruličku z vlastního jazyka, ani vysvětlení, proč je třeba přes léto ještě více dbát na pitný režim. Všechno to jsou bezesporu smysluplné a důležité informace, ale jsem si jistá, že je najdete na dalších stránkách časopisu nebo v hlubokých mořích internetových memů. Zamyslíme se nad světlem, sluncem a teplem jako metaforou.
Osvícení neslibuji, ale mohlo by nám v některých ohledech, alespoň trochu svitnout.
SLUNCE NAD HLAVOU
V kosmogonické (vesmírno-tvorné) vizi véd, je oheň v pořadí třetím živlem, který stál na počátku procesu vznikání univerza. První byla prázdnota (éther), z něho vyvstal vzduch a ze vzduchu oheň. Z ohně pak voda a z vody země.
Oheň tedy stojí uprostřed živlové linky, která se proplétá hmotným vesmírem i kolektivní sítí archetypů, uvnitř lidské psýché.
V perspektivě tantricko-jógové energetiky, je oheň symbolicky propojen s dynamikou třetí čakry manipúry, která se pozičně nachází přímo uprostřed vertikály, kterou postupně roste a evolvuje lidské vědomí a životní zkušenost.
Tři čakry pod, tři čakry nad.
Životodárné a zároveň destruktivní slunce, je nejmocnějším představitelem ohně a jeho ambivalence.
Život se dostává do problematických podmínek tam, kde je slunce moc i tam, jde je slunečního svitu nedostatek. Omezený přístup ke světlu omezuje rozmanitost života. Teplotní extrémy limitují vitalitu.
Slunce má centrální místo v naší galaxii, pozicí i funkcí. Země a všechny její geologické útvary, vznikly jako přímý důledek působení tepla. Chladnutím zemské hmoty vznikla voda v tekutém skupenství.
Fascinujícím představením v duchu védské kosmogonie, je třeba sopečná erupce. Výbuch vychrlí žhavé plyny, pak tekutou lávu, která chladne a tuhne. Z opačné strany je proces hoření hypnotickou ukázkou látkové přeměny, kdy se ,,existující něco”, během chvíle dokáže transformovat v ,,existující nic”.
Slunce má zásadní vliv na koloběh vody na zemi, změny v teplotách zemského povrchu, pohyb mraků, změnu tlaku. Miliardy slunečních paprsků neustále pronikají prostorem a zanechávají v atmosféře světlo, teplo a energii.
Bez reflexe pohybu slunce bychom neměli žádný nástroj k měření času, protože by neexistoval rozdíl mezi dnem a nocí, roční období, měsíce, roky.
Není tak divu, že obraz zbožštělého slunce, je kulturní univerzálií, protože ovlivňuje každý aspekt naší existence.
Vzduch který dýcháme, voda, kterou pijeme a kterou absorbují naše tkáně, potrava kterou se vyživujeme i spánek, kterým regenerujeme, jsou všechny řízeny sluncem.
Není divu, že se prána (prasíla – dech – neustále v pohybu), tradičně odvozuje od slunce.
Jógová tradice má za to, že bez prány, coby oživujícího principu, nemůže fungovat v zásadě náš fyzický hardware, ani psychický software.
Pránu v lidském těle, rozlišuje v pěti podobách (viz starší článek v JD Panča prána), přičemž v kosmickém plénu, tvoří prána základ veškerého energetického pohybu v projevu i latenci.
,,V podobě ohně září jako slunce, je déšť, je bůh bohů. Je silou ve vzduchu, zemí a vší hmotou. Má tvar a je bez tvaru, je nesmrtelný.” (Prašnópanišad 2.5)
Teplo a světlo zásadním způsobem ovlivňují tělesnou i mentální fyziologii. Vymknutí se z rámce přirozených přírodních cyklů, mívá neblahý vliv na systémové fungování našeho organismu, kam v jógovém měřítku patří i mysl a duše.
,,Když vycházející slunce vystoupí na východě, absorbuje do svých paprsků východní dech. Když osvětlí jih, západ a sever, prostor nad sebou a všechny ostatní úhly prostoru, pak absorbuje ve svých paprscích všechny jejich dechy.” (Prašnópanišad 1.8)
Je fascinující, že potřebujeme potvrzení klinických výzkumů, abychom si připustili, že kultuní twist směrem k nočnímu životu, ať už zahrnuje práci nebo zábavu, nedávají naše vnitřní systémy úplně dobře a že bývá podstatným faktorem pro rozvoj mnoha onemocnění.
SLUNCE UVNITŘ HLAVY A SRDCE
Položím vám teď poměrně záludnou otázku: ,,Co je vaším vnitřním sluncem?”
Mohlo by se zdát, že jde o jakousi poetickou licenci nebo reminiscenci na legendárního meteorologa se sluncem v duši, ale není to tak.
Zajímá mě, co lidé vnímají jako svůj vnitřní zdroj a často se jich na to taky ptám.
Zkuste si prosím odpovědět.
O rostlinách se říká, že jsou heliotropní, to znamená, že se otáčejí za sluncem, rostou ve směru zdroje světla a tepla.
Za čím se orientujete vy, z čeho čerpáte sílu, do čeho v životě investujete nejvíc energie, co vás vyživuje pocitem smyslu?
Stejně jako se v přírodě mění v průběhu času pozice slunce, pohybuje se v průběhu různých životních fází i slunce uvnitř naší hlavy a srdce.
Chvíli čerpáme pocit smyslu z akvizice faktů a vzdělávání se, investujeme sami sebe do procesu učení se. Pak vztahy, rodina, zabezpečení se, zabezpečení druhých, další, možná jiná poznávání a často proces dekonstrukce toho, co jsme se doposavad naučili a považovali za fakta. Východy a západy, dny a noci duše, tuhnutí a tání.
Kde je vaše vnitřní slunce teď?
,,Duši nelze nikdy žádnou zbraní rozsekat na kousky, nelze ji spálit ohněm, zvhlčit vodou, ani vysušit větrem.” (Bhagavadgíta 2.23)
SVĚTLO A TMA, TO JSEM JÁ
Před několika měsíci jsem se zúčasnila jednoho terapeutického výcviku, spojeného s intenzivní praxí sebezkušenosti. Její důležitou součástí, pro mne byla jedna velmi prostá, ale vnitřně silná vize nebo spíš rozprava s vlastní duší.
Shrnutí tohohle dialogu, by se dalo vystihnout jednou větou, která v něm zazněla a ke které se vytrvale vracím.
Ta věta zní: ,,dokud existují dvě strany, musíš se podívat z obou dvou”.
Jednoduché.
A náramně mnohovýznamové.
Dokud naše mysl chápe a vnitřní a vnější svět skrze protiklady (dobré a zlé, staré a nové, vnitřní a vnější, moje a cizí, noc a den atp.), což je ostatně její přirozeností, je k pochopení celého obrazu reality potřeba poskládat fragmentované úhly pohledu v jednotlivých kategoriích (dobré a zlé, staré a nové atp.).
Jóga.
Pokud chceme celistvost, je třeba vzít do hry všechny části celku. Představte si, že stavíte velké puzzle a při konfrontaci s dílkem, jehož barevnost nebo tvar se vám úplně nepozdává, jej vyhodíte do koše. Skládanku nelze dokončit, budou v ní jen hezké díly, ale mezi nimi díry po těch, které jste zlikvidovali.
Někdy tohle děláme v jógové praxi, často v životě. Chceme celek, ale vyhýbáme se širší perspektivě.
Moc se mi líbí terapeutický imperativ transpersonální psychologie – potkávat lidi přesně tam, kde jsou.
Pokud existují dvě strany, je třeba se podívat z obou. Jsme zpátky.
Světlo doceňujeme zejména tehdy, když máme silnou zkušenost s tmou. Tma někdy odkrývá to, co si za světla nepustíme do zorného pole a vysoké slunce prodlužuje stín.
To je pár záblesků, které dost zásadním způsobem pohnuly mým životem. Zkuste se nad nimi zamyslet v kontextu vlastního života, pokud chcete.
ZVĚDOMĚNÍ JAKO POHYB K HLADINĚ
Hlubinná psychologie poměrně často nakládá se slovem ,,zvědomění”. Mám ho moc ráda, protože dobře vystihuje změnu stavu, která nastáva poté, co nějaký z hlubokých vnitřních činitelů, mimo obzor našeho běžného vědomí, vyjde na povrch a je reflektován. Nu a ke každé reflexi je potřeba světla.
V čakra józe, která léta dominuje mému jógovému přístupu, je světlo symbolicky i fyziologicky asociováno s šestou čakrou (ágja / adžňa).
Její matrice je definována potřebou, schopností a možností vidět a vědět, čemuž obvykle zabraňuje omezená perspektiva nebo iluze (přijatá či vytvořená).
Šestá čakra se dotýká otázky paradigmatu – tématu pozorovatele a hlediska, které určují, co jsme schopni vidět a pochopit.
Dotýká se také osobní vize – toho, jak a kde vidíme sami sebe, k čemu se otáčíme, co je zdrojem naší síly, smyslu a co pohlcuje naši životní energii.
A tak se znovu ptám: ,,Kde je vaše vnitřní slunce teď?”
Bb
Text vznikl pro časopis JógaDNES.