Jóga bývá velice často popisována jako cesta. Dává to absolutní smysl! Tedy, odněkud se vychází, ubírat se lze různými směry. Tu a tam se člověk ztratí, zacyklí, unaví, otráví, nadchne, pozbyde něco z původní výbavy, v ledasčem se potrénuje a obohatí, než, pokud jde dobře a má štěstí, postupně dojde ke svému cíli.
A přestože původní cíl jógy tkví v realizaci božské podstaty, je jóga jako taková velice otevřená. To mimochodem představuje její největší výhodu i nevýhodu. Umožňuje těm, kdo po ní s upřímností a otevřeností kráčí, hledat cíle vlastní, pokud jsou alespoň trochu v souladu s jejím étosem.
TRANZIT-ÁSANA
Buď jak buď, většině cestujících, nabízí jóga myslím dvě základní věci – sebezkušenost a transformaci.
Přiznávám, že kdesi v podkoží mé duše, je stále zaražená malá tříska (nutno říct, že vlídného) škarohlídství. A tak i já, v konfrontaci s dnes vcelku nadužívaným slovem transformace, obvykle zapínám určitý receptor nedůvěry. Zvlášť, pokud je přislíbená transofrmace opředena aureolou zázračnosti a okamžitosti.
Čestnou vyjímku okamžité a nezvratné transformace, tvoří podle mě pořád spíš chirurgie, než jóga sádhana, čímž nijak nestírám moc přitomného okamžiku, třeba v meditaci.
Abyste mi rozuměli, nejde o to, že bych zpochybňovala užitečnost nebo potřebu osobní přeměny, chraň bůh! Ta býva nutně spojená s možností růstu k nějakému cíli.
Jakoby se nám, jógujícím transformers dnešní doby, docela často nechtělo procházet jejím celým pcrocesem.
Připomínáme tak s nadsázkou odrostlé dítě, které chce s velkou horlivostí dospět, aniž by stálo o pochopení, co dospělost vlastně zahrnuje a k čemu se v jejím rámci nelze dost dobře vrátit. Na naší cestě k přeměně míříme od někud do někam, ale ne vždy si připouštíme, že se z procházky nemusíme vrátit stejní.
Naše vnímání jógy odpovídá naší nátuře. Hezky věc definovala Emma Balnaves na nedávném soustředění, kterého jsem se zúčastnila: ,,To co po čem dnes v józe všichni baží, je čokoláda – odměna. Řešíme, jaký nám která ásana nebo technika meditace přinese benefit a nehledíme už tolik, co to obnáší a co to stojí.” Shandor Remete, pro mne nesmírně inspirující a skutečný člověk na cestě jógy, danou věc ještě rozvedl tím, co téměř nikdo nechce slyšet. ,,Jaké závazky a důsledky plynou z toho, když se rozhodnete rituály přechodu, kterých je jóga plná, skutečně projít?” Protože ona cesta není jen o věčném slunci a míru v každé buňce. Rozhodně ne hned.
Jeden z důvodů, proč se ve své osobní sádhaně i výuce zaměřuji na vcelku nepopulární věci, jako práce s osobním i kolektivním stínem je to, že věřím, že hlavním principem integrity je soulad mezi všemi dílčími aspekty. A když říkám všemi, myslím skutečně všemi. Mezi vytěsňované a ignorované aspekty praxe vedoucí k transformaci, patří bezpochyby i liminalita.
POMEZÍ: NEPOPULÁRNÍ FÁZE RITUÁLŮ PŘECHODU
Vzpomínám si, jak mi plesalo srdce, když jsem se při studiu kulturní antropologie poprvé dostala ke kníratému van Gennepovi. Arnold van Gennep byl fascinující osobnost mnoha zájmů a talentů. V roce 1909 vyšlo jeho známé dílo Přechodové rituály (Les rites de passage), ve kterém klasifikuje různé druhy a také fáze přechodových rituálů, pro něž je charakteristická zejména změna statusu a role. Základní tři fáze přechodového rituálu zde tvoří odloučení (prelimintalita), liminalita (pomezí) a přijetí (postliminalita). Srdce mi tenkrát plesalo hlavně protože se zde popisovaly principy plně platné i pro jógovou sádhanu. Všechny fáze přechodového rituálu jsou přirozenou součástí jednoho procesu, jehož červenou nití, provlečenou od počátku až do konce, je neustálá přeměna.
První fázi definuje často separace, samota, konec platných pravidel, odloučení, ústraní, vzdání se a puštění, starého času, známého uchopení prostoru.
V druhé, liminální fázi se jedinec ocitá ve stavu jisté vrženosti, kdy už není tím, kým dosud byl, ale ani nikým jiným. Nikam nepatří a otevírá se práznotě pro možnost nového naplnění. Stará perspektiva nefunguje a nová tu ještě není. Často zde zažívá pocity strachu, spojené s opuštěním jistot a otevření se nejistému. V podstatě se právě zde zvedá silná vlna tvořivosti, silné sebezkušenosti a také pochopení. I tak se liminální zkušenosti často vyhýbáme. Možná je to kvůli čokoládě, o které mluvila Emma, možná kvůli strachu, že bychom mohli zapomenout, proč jsme ji vlastně chtěli. Liminalita totiž přináší vcelku palčivou otázku: ..Kým jsi, když se přestaneš identifikovat s tím, kým jsi do teď byl?”
Poslední fázi tvoří zapojení jedince do nové životní roviny, přijetí nového statusu či role, ve které si znovu osvojuje novou, opět dočasnou totožnost.
Určitě jste slyšeli známé indické připodobnění o tom, jak si vystrašená mysl v šeru snadno splete smotané lano se siluetou hada. Důvod, proč svým studentům v průběhu praxe často pokládám nepříjemné otázky, je to aby pochopili, proč má jejich mysl tendenci bát se hada. Důvod, proč je i samu sebe neustále nutím k sebe-aktualizaci je to, abychom dokázali co nejlépe zvládat fáze liminality.
ZMĚNA JAKO PROCES, VÁSANY A ADHÁRY
Změna je jednou ze základních zákonitostí života na zemi a dá se hravě říci, že v jistém smyslu představuje základní konstantu.
Člověk praktikující jógu, zažívá sám sebe v různých formách zkušenosti. Od té tělesné, přes smyslovou, emocionální, energetickou a často zcela přirozeně v čase zjišťuje, že se přitom mění. Neustále se zpřítomňuje a dost často přitom narazí na silný vliv čehosi, co už není přítomné bezprostředně, ale má na přítomnost jasný vliv.
Jóga a tantra hovoří o vásanách a adhárách. Vásany fungují jako energetické imprinty dřívějších zkušeností z rámce individuální i kolektivní historie. Zahrnují prenatální, postnatální ale i karmickou biografii duše. Obvykle nejsou momentální úrovní vědomí jasně čitelné, ale dají se s vynaložením určitého úsilí rozpoznat.
Adháry fungují podobně. Tedy jako informační rezervoáry toho, co nepatří do naší osobní přítomnosti, ale má na ni vliv. Podle některých škol kaula tantry, se vědomí a energie, v různých fázích měsíce rostoucího a ubývajícího měsíce, těmito rezervoáry stěhuje a šance, že se jejich konkrétní vliv vylije do naší přítomnosti je tak v dané době větší. Jako adháry se v jistém slova smyslu dají vnímat i čakry. I proto, že součástí těchto rezervoárů jsou podmíněnosti stahující vědomí k regresu i potenciály, nabízející růst.
MEZI PSEM A VLKEM – CESTA VĚDOMÍ OD MÚLADHÁRY KE SVÁDHIŠTHÁNĚ
Hodinou mezi psem a vlkem nazývali naši předci přechod mezi nocí a dnem, kdy čas nepatří výhradně ani světlu ani tmě. Podle některých výkladů asociace funguje i ve vztahu k symbolu vlka, jako divokého zvířete, přestavujícího jisté nebezpečí a psa, představujícího jeho zdomácnělou a ochočenou verzi. Já osobně se v hodině mezi psem a vlkem budím, pokud ke mě potřebuje hlasitěji promluvit ta vrstva mojí mysli, která jinak zůstává spíše v nedohlednu.
Liminální fáze v józe zahrnují ledascos. Někdy to jsou dlouhé koridory mezi vnitřní formulací konkrétního záměru a jeho reálným uskutečněním, mezi pochopením důležité souvislosti a jejím zapadnutím v celek, mezi odhlalením chybného vzorce a jejho rozřešením. Mysl se tu obvykle v podobě vzteklého dítěte, deroucího se z autosedačky k volantu táže: ,,Už tam jsme? Kdy už tam budem?!” Případně konsternuje nečekaným: ,,Já chci zpátky!”
Pokud bychom se přesunuli do pole čakra jógy, která je už pár let středobodem mého zájmu, dostali bychom se velmi záhy k elementárnímu konfliktu mezi prvními dvěma čakrami, který si většina smrtelníků v životě obvykle opakovaně odžívá.
Když si to hodně zjednodušíme, jde zde o to, že první čakra múladhára (múla-adhára, bystří čtenáři povšimněte si), která nás z našeho nevědomého pole programuje k hledání jistot, definici pevného, známého a bezpečného. Druhá čakra svádhišthána pak z podvědomého pole vysílá signály, mířící k potřebě změny, redefinici známého, k adaptabilitě. Je to paradox v rámci jednoho systému, který má ale zásadní význam pro integritu osobnosti.
Dá se řict, že i tento psychoenergetický dialog mezi múladhárou a svádhišthánou, má velice blízko k liminalitě. Dám vám zcela konkrétní příklad. Něco, co doposud fungovalo, už nefunguje. Bezpečné a jisté se zvrtlo v závislost, lpění nebo hypotetické riziko. Může se to týkat vztahů, hodnot anebo přístupu k ásanové praxi. Tušíte, že potřebujete změnu, ale jěště nevíte, jak jí docílit a co přinese. Liminalita.
Právě v tomto divokém dialogu mezi prvními dvěma čakrami se do našeho vědomí také obvykle prolamuje stín. Co stín, někdy celé hejno stínů!
Ty mohou zahrnovat osobní minulost v citovém poli i otisk zkušeností celého lidského rodu, v podobě pudových stop.
Důležité je pochopit, že není vždy nutné všechny projevené stíny s dokonalostí archiváře analyticky zpracovat a zařadit, ale spíš se s nimi prostě co nejvědoměji střetnout, vyvarovat se škodám a pokračovat v přítomnosti.
Bylo by teď skvělé, na závěr tohoto článku, odhalit triumfální lék na bezbolestné vypořádání se s liminalitou. Ale ouha, nejde to.
A vlastně je to skvělé, protože liminalita, ač disponuje určitým nábojem nepříjemnosti, funguje jako výtečný učitel, který prověřuje schopnost být přítomen, stejně jako upřímnost dobré vůle v jóga sádhaně, na cestě za lepším já.
Bb
Text vznikl pro časopis JógaDNES
•
•