/ úvodní pohádka /
Stella a Olbram byli souzrozenci.
Olbram i Stella měli rádi zmrzlinu, obrázkové knížky s jaguáry, jeleny a draky a taky dobrodružství v lese.
Krom toho měli oba ještě jednu oblíbenou věc – byly to hvězdné roje!
Hvězdné roje jsou vskutku parádní podívaná!
Vypadá to, jakoby si hvězdy hrály na včely a honily se napříč černí noční oblohy.
Víš, co se říká – když padá hvězda, můžeš zavřít oči a něco si přát.
A pokud má tvoje přání smysl a jas, co zabliká až v srdci, možná se jednou vyplní.
Je potřeba si ale říct, že vesmírné ,,jednou” může trvat pěknou řádku světelných let…
Každopádně, hvězdné roje byly pořádná příležitost něco si přát!
Nejvíc hvězd se po obloze honí v létě, říká se tomu perseidy.
Černočernou tmu tehdy protká hvězdný déšť – jiskerpád!
Olbram i Stella se pokaždé těší na léto, až si večer zabalení do deky lehnou na zahradu a spustí se vesmírné představení.
Někdy je hvězdný déšť tak hustý, že jim ve tmě září oči jak čtyři lampičky.
Oba ale vědí, že aby si mohli ze srdce přát, je dobré bedlivě se na přání soustředit a oči na chvíli zavřít.
No, co si budeme povídat, nejde to snadno, když zrovna sedíte pod blyštivým hvězdopádem nekonečna!
Stella a Olbram se nemohou dočkat léta, těší se nesmírně, ba dalo by se říct i vesmírně! Mají ale ještě jedno tajemství, které jim pomáhá vydržet než nastane čas hvězdných rojů.
Chcete znát to tajemství?
Totiž, mohlo by pro vás být užitečné.
Jde o speciální schopnost, kterou má každé dítě a tu a tam i nějaký dospělý.
Představte si, že Stella s Olbramem dokáží cestovat vesmírem.
Tedy, cestujeme všichni – na planetě zemi, co se otáčí kolem slunce, ale myslím to jinak.
Stella a Olbram dokáží zavřít oči a cestovat vnitřním vesmírem na kosmické lodi jménem Představivost.
A to kdykoliv se jim zachce! Někdy dokonce s očima otevřenýma dokořán.
Někdy se vydávají na vesmírná dobrodružství i když spí a někdy se oběma zdají skoro stejné sny, které působí tak skutečně, že po probuzení chvilku váhají, zda se právě probudili nebo stále ještě sní.
Jestli chcete, jeden takový sen o cestě vnitřním vesmírem, který se zdál Stelle a Olbramovi, vám ráda řeknu:
/ pohádka se cvičením /
Lehněte si na chvíli na záda, zavřete oči a poslouchejte.
Pod zavřenými víčky existuje vesmír sám pro sebe.
Je tak rozlehlý a hluboký, že nejde dohlédnout z jednoho konce na druhý.
Nemusíte se ale bát, na cestu nám posvítí pozornost, která umí být jasná jako ta nejsilnější baterka!
Uvědomte si teď jak dýcháte, je to příjemný pocit, že?
Hluboký nádech a ještě o píď delší výdech, jakoby celým tělem od hlavy až k chodidlům protékalo světlo milionů hvězd.
Čeká nás daleká cesta. Pomalu otevřete oči a zůstaňte ještě ležet.
Oblékneme si pro jistotu skafandr, člověk nikdy neví, jaké bude na vzdálených planetách počasí!
Chytněte si oběma rukama hlavu, lehce ji zdvihněte od země a jemně hlavou pohybujte, jakobyste si nasazovali kosmickou přilbu.
Pak hlavu položte zpátky na zem a opatrně si krouživými pohyby dlaní očistěte brýle, abyste se náhodou kvůli ušmudlaným okulárám nesrazili se zatoulanou kometou – to se stává…
Pro jistotu bych se podívala nahoru, dolu, doprava i doleva, zda nezůstaly na helmě šmouhy hvězdného prachu.
Pak si prosím oblékněte skafandr.
Stačí, když v lehu natáhneme nožky k obloze a zkusíme si sáhnout na chodidla, dlaněmi nasoukáme nohy do nohavic, tak že je pohladíme.
Ano, pro jistotu bych nohama ve vzduchu pořádně zatřepala – takové kosmické kalhoty bývají docela těsné.
Pak stejným způsobem oblékneme horní díl skafandru.
Kosmický oblek zapneme na břiše, chce to s výdechem trochu přitáhnout pupík k páteři (bhastrika).
Safra – je to opravdu hodně tesný skafandr a krapet zmačkaný!
Zkusme se poválet jako kosmická žížala, co cestuje jako černý pasažér červí dírou – tedy: ze strany na stranu – na bok, na břicho, zase na bok a na záda (šalabhásana).
Uf, lepší. Pořádně nahlas můžeme vydechnout (šakti prána pránájama).
Nyní ale přichází důležitá chvíle!
Máme tu nejspolehlivější kosmickou loď – Představivost.
Bacha, pohybuje rychlostí myšlenky!
Přitáhněte si kolena k tělu, připravte se – fjůůůů – zhoupneme se do sedu a pak vyskočíme do vesmírného prostoru s rukama dokořán.
Letíme!
Tu a tam je třeba se vyhnout pásu meteorů – křížem krážem, nahoru dolu a aby toho nebylo málo, ještě do stran!
Před námi je planeta – výborně, odpočinek se hodí.
Vypadá jako vejce (bálásana).
Moment – cítíte to?
Z vejce se něco klube – a je to….momet…kořeny? Větve?
Ano, na téhle planetě tvaru vejce rostou stromy.
Stromy z vejce?
Samozřejmě, řekli jsme si že představivost ve vnitřním vesmíru nezná hranice!
Nádhera – stromy tančí v mlhovině, jakoby byly tekuté.
Moment!
Mlhovina zhoutsne a stromy nachvíli ztuhnou, jakoby bylo celé stromořadí zataveno v jantaru, nepohne se ani list.
Dokážeš se chvíli nepohnout?
Co se v tobě pohybuje i když je tělo v klidu?
Mlhovina se rozpustí, ale my jsme náhle docela jinde.
Letíme vpřed, přímo mezi dvě tuze zvláštní planety.
Na kterou se vydat jako první?!
Tedy, první v pořadí bude planeta, která je blíž.
Jak ji jen popsat…je taková….no, hranatá a zároveň taky placatá.
Je to planeta čar, co jsou opravdu čáry a ne kouzla.
Všechen život se zde natahuje po osách.
Žijí zde vertikálníci a horizontálové, co chodí rovně a zatáčejí ze zásady do pravého úhle (vírabhadrásany, trikonásany, prasáritta padóttanásana).
Je to pozoruhodné, ale trochu zde chybí překvapení.
Každopádně, místní obyvatelé se tu dobře orientují, je to jejich doma, proč ho zpochybňovat.
Zkusíme druhou planetu.
Tedy druhá, o chlup vzdálenější planeta, má kolem sebe spoustu prstenců, co rotují kolem dokola.
Moment!
Spíše se kolem planety vinou a obtáčí ji, jako okřídlení hadi.
Je to planeta kruhů a spirál.
Sledovat hyblavé prstence není jednoduché (brahma mudra – brahmovy pohyby, otáčení hlavou).
Přistáváme pořádně rozkočení, ale horní polovina těla se pořád pomalu otáčí a i když se nakonec dotočí, ruce se pořád ještě hýbou, jako když spolu tančí dva draci (kárany – nalévání čaje).
Všechno tu působí velmi živě, na oko možná zmateně, chaoticky, ale platí zde docela jiné zákonitosti.
Místní obyvatelé jsou spirálovci – pohybují se jakoby tekli prostorem, točí se každý pomalu kolem své osy a přitom do sebe ale nenarážejí.
Zvládneš to taky?
Fíha.
Postav se a na chvilku zavři oči, je třeba si odpočinout
(padma šrí pránájama: nádech vzpažit, výdech paže pomalu kloužou s dlaněmi namířenými dolu podél těla, než se spojí před hrudníkem v andžali mudře).
Co třeba odpočiněk na měsíci?
Ve vesmíru je jich tolik, jistě nějaká z měsíčních krajin poskytne potřebný klid.
Víte, odkud pochází světlo, co měsíc odráží?
Jedna ze zvláštních věcí tady na měsíčním povrchu je změna gravitace (pozice jeřába a hra s přenášením váhy).
Rozhlédni se kolem sebe – jsou tu kolem třpytivé měsíční kameny!
Můžeš si jeden vzít na památku – ale pozor, musíš ho sebrat ze země prsty na noze, zvládneš to? (sbírání lesklých kamínků chodidly)
Čas je relativní, ale bude třeba se vydat zpátky.
Uložte se na záda, natáhněte nohy a ruce, dlaně otočené nahoru, abychom si nepomačkali skafandr, žádná maminka nehce žehlit zmačkaný skafandr!
Zavřete oči a vnímejte dech – příjemné, že?
Uvědomte si, jak se cítíte ve svém těle a jak daleko vás dokázala dovézt vaše předstvivost.
Pst, poslouchejte – možná uslyšíte, jak zvoní hvězdopád (zvonkohra).
Když udržíte oči zavřené, než se ozve cinknutí, možná se vám v dlani, na čele nebo jinde na těle usídlí jedna hvězdička (obrázky hvězd). Poznáte kam spadla?
Potom se pomalu posaďte a rozkoukejte kolem sebe.
Jestli chcete, namalujte obrázek ze své vesmírné výpravy.
Barbora Hu , květen 2019
autor malby: @davidkudela/blackbull.prague