I TY JSI TAM, A TAM JE ZDE

Tantrickou nauku lze navzdory (a možná právě díky) její mnohovrstevnatosti definovat jako učení o vztazích.

Vysokého s nízkým, osobního s nadosobním, dočasného s věčným, temného se světlým, zastřeného s jasným, nazřeného s žitým.

Jedním z důležitých vztahů, které tantra definuje, je vztah mezi tzv. absolutní a relativní úrovní.

Tou první se míní existenciální rozměr, mohli bychom také říci ,,velký smysl” toho, proč se nacházíme zapletení v soukolí samsáry a jaký zde máme úkol z hlediska dlouhodobosti. 

Tu ovšem dobře rámuje dimenze osobního života a tedy druhé, tzv. relativní úrovně.

Představte si, jak v rozlehlé a otevřené krajině, kdekoliv na této planetě, lehce zakloníte hlavu kdesi v jednom z možných středů obrovského vesmíru se zahledíte na temné a hvězdami zářící tělo kosmu. Dívate se z konkrétního místa, s určitým postojem, perspektivou, naladěním a pochopením. Jste nedílnou součástí toho, nač se díváte, přesto vás pravděpodobně zaplaví úžas nad velikostí i jistou záhadostí toho, co vás přesahuje a zároveň prostupuje.

Stojíte zde se svým ztělesněným malým řádem i chaosem uprostřed čehosi, co žije stejnými principy, jen v mnohem větších rozměrech, cyklech a vazbách.

To je základní vztah mezi absolutní a relativní úrovní.

VELKÉ A MALÉ KAPKY DEŠTĚ

Když se pustíme do studia tantrické jógy a máme na relativní úrovni trochu fištrónu, není až tak složité pochopit, co je zde, minimálně tradičně cílem. Přestože se napříč směry a liniemi mění to, co s takovým velkým záměrem nakonec lze udělat. 

Cílem je spojení, jednota, splynutí, či osvobození, ačkoliv mohou tahle slova znít podobně povzbudivě, jako abstraktně. 

Někde jde o ryze individuální záležitost, jinam probublává nauka o bódhisattvovském principu, který tento cíl rozšiřuje na další cítící bytosti, kterým se svojí zkušeností pokoušíme umožnit totéž.

Ať už na konci dlouhé rovnice našeho duchovního úsilí a taky obyčejného života pableskuje mókša, anebo nirvána, cesta k nim a způsob jejich dosažení, zaplétá tantra do požehnané každodennosti relativní úrovně. 

Tedy do duchovního dobrodružství, které zahrnuje naši inkarnaci a vztah k tělu (našemu vlastnímu i tělu přírody), zákruty labyrintu naší psýché, energii, jíž se vyjadřuje životní síla, stejně jako to, co běžně děláme a neděláme a kým u toho jsme. 

Přestože dlouhodobý záměr vykukuje z každého nádechu a výdechu, které nás doprovází, to jak dýcháme a pro co, ovlivňuje také naše krátkodobost. 

Jinými slovy – náš vztah k božskému a absolutnímu, nedefinuje je náš nejvyšší cíl, ale tu a tam také způsob, jakým nakládáme s odpadky, anebo hledíme do očí svého milého, či nepřítele.

KRÁTKODOBÝ A DLOUHODOBÝ ZÁMĚR NA CESTĚ ZRÁNÍ

Za poslední roky, kdy se věnuji lektorskému mentoringu si všímám jednoho opakujícího se fenoménu, který bych si troufla nazvat zažitým zmatením. 

Je pravdou, že i v široké náruči učení jednoty, platí jistá vnitřní hierarchie.

Ta zahrnuje přirozené stupně a fáze, které mají svůj vnitřní smysl a díky nimž je také možné uskutečňování jednoty v plnosti. V rámci tantrických nauk nejde obvykle o o hierarchii ve smyslu ,,lepší / horší”. 

Představte si malé dítě, bytost, nadanou obrovským množstvím potenciálu a budoucích možností, které ovlivňují různé fáze růstu a podmínky pro něj. Veškerý potenciál dítěte je přítomný od počátku, avšak prochází různými vývojovými obdobími a faktory, které jej ovlivňují. Přestože malý klučina, může od tří let toužit po tom, aby sám řídil auto a dřímá v něm jistý potenciál toto také uskutečnit, nebylo by moudré, svěřit mu v této fázi klíče od vlastního vozu. V jógové praxi platí s nadsázkou řečeno něco podobného.

Z hlediska absolutní úrovně a dlouhodobého záměru, je jistě dobré tušit, co je skutečně důležité ve velkém měřítku, anebo proč chceme vyšplhat za Šivou na Kailáš, či do středu mandaly.

Na druhé straně bychom pro cíle nejvyšší neměli zapomínat na to, že se počítá každý krok. A že i malý kamínek vysypaný z boty, může být na relativní úrovni a v krátkodobém záměru významným zdrojem růstu a učení.

To, s čím se u lektorů jógy na mentoringu velice často potkávám je určitá umíněnost, spojená s lpěním.

Tedy – rychle, brzy, jednoduše, efektivně, ve velkém a hned s tím ven k ostatním.

Je to lidské a není to špatně, pokud v takovém mind-setu zároveň neodmítáme prozkoumat moudrost vlastních limitů a hlubší smysl osobní motivace.

Můžeme získat spoustů darů, ať už v podobě poznatků, anebo nástrojů z praxe, ne vždy to ale znamená automatickou schopnost, jejich vnitřní moudrost a smysl také pojmout a dobře s nimi naložit. 

Jako dítě toužící po samostané jízdě v autě, potřebujeme dozrát, což se neděje pokaždé, když si řekneme ,,já chci / líbí se mi / potřebuji”. 

Krátkodobé i dlouhodobé záměry, stejně jako absolutní a relativní úroveň se navzájem podporují a zrcadlí, nepřetlačují se navzájem v absurdním boji o náš život. 

Přesto si jako praktikující nezřídkakdy nakládáme – frustraci, tlak, výčitky, anebo naopak pyšný pocit vlastní píle, odhodlání, či excelence.

To hlavní, co nám zde chybí je soucit, který změkčuje a umožňuje tím lepší prostupnost. 

Soucit, který ve spojení s moudrostí je tím hlavním co na cestě obvykle potřebujeme, vcelku nezávisle na tom, kudy vede a jak dlouho trvá.

(text byl napsán pro periodikum JógaDNES)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *