Nemusíme dlouho obcházet vcelku horkou tematickou kaši.
Asi každý, kdo se sobě vlastním způsobem (a že jich dnes je celá řada) setkal s jógou ví, že cílem jógy je jednota.
Mohli bychom místo toho také říci spojení, celistvost nebo integrita. Ono je to v józe i sesterské sánkhje1 skoro všechno totiž ,,jedno”. Alespoň v esenci.
Pro někoho je jógové hledání jednoty o nalezení rovnováhy mezi pravou a levou polovinou těla, pro jiného mezi nádechem a výdechem, pro dalšího mezi tělem a myslí.
Pro jiné je jednota psaná s velkým ,,J” o spojení individualizovaného bytí se svým existenciálním zdrojem.
Vše se počítá.
Tušený příslib harmonie a rovnováhy nás láká, jak by ne.
A podobně jako noční motýli a můry často (a dobrovolně) pálí svoje křídla o zářivé světlo umělého osvětlení , dokážeme se i my lidé, co čas popálit na cestě za lepším já.
Jednou z příčin bývá neschopnost nebo nedostatek reflexe a sebereflexe.
O MÍSTĚ SEBE SAMA A ZÁVISLOSTNÍM VZTAHU K VNĚJŠÍ NAVIGACI
Svádhišthána (dos. místo sebe sama) je v pořadí druhou čakrou v našeho energetického systému v rámci vitálního těla, neboli pránamajakóši.
Čakry je možné vnímat jako jemné přenašeče signálu mezi tělesnou, psychickou, duševní a také karmickou rovinou.
Můžeme si představit něco jako pomyslné křižovatky mezi duchem a hmotou, individuálním a transpersonálním.
S nadsázkou řečeno, jde o energetické depozity témat a programů, ovlivňujících naše tělo i to, jak sami o sobě uvažujeme, co formuje naše postoje a motivace chování.
Naše osobní vědomí skrze čakry v životě evolvuje, vyvíjí se a sbírá v jednotlivých polích zkušenosti. Zkušenosti, kterými neprojde dobře nebo které jsou zdrojem traumatu se následně fixují v podobě konkrétních podmíněností, které se pak mohou manifestovat v dalších čakrách i následujícím životě. Zpět ale k svádhištháně.
Druhá čakra bývá nejvíce exponována v dětském věku, kdy pro nás krom pocitu fyzického bezpečí, zázemí, výživy a lidské blízkosti, začíná být důležité to, jak si myslíme, že nás vnímají druzí lidé.
Věc se přirozeně týká nejprve nejbližších osob, díky kterým dojem vlastní sebehodnoty obvykle formujeme.
Posléze se přenáší do dalších ,,sociálních bublin” a vztahových rolí, do kterých vstupujeme.
A je to právě svádhišthána, kde obvykle vzniká epická chyba základní rovnice sebepřijetí, jejíž důsledek s námi může kráčet dlouho poté, co naše dětství ,,oficiálně” skončilo.
Tou chybou je: mohu mít rád sám sebe / akceptovat sebe sama, až když mi to druzí dovolí nebo potvrdí.
To že tomu má být naopak většinou víme, avšak svádhišthána je polem, které s námi ,,hovoří” z hloubi našeho podvědomí, což celou záležitost podstatně komplikuje.
O POTŘEBĚ BÝT PŘIJAT
Druhá čakra svádhišthána nás ze své přirozenosti vyabavuje silnou podmíněností, díky které cítíme potřebu být milováni, dostávat pozitivní zpětnou vazbu od svého okolí.
Zcela záměrně píšu ,,cítíme” protože jde o mechanismus, který je sycen emocemi. Pro příklady nemusíme chodit daleko, stačí když nám někdo řekne: ,, mám tě rád / vážím si tě / věřím ti”, ale my to z něho navzdory jeho vyjádření prostě necítíme.
Zde přichází zajímavý moment.
To protože to může být znovu svádhišthána, která, pokud si jednou, či opakovaně (například v dětství, kdy je nejvíce exponována), zažije odmítnutí nebo nedostatečnou lásku, uznání či pozornost, začíná automaticky do všech situací se podobným nábojem, dosazovat známý dojem: ,,necítím se přijata nebo přijetí hodná”.
Dětský věk, ve kterém se expozice druhé čakry odehrává, má navzdory všem krásám jednu nevýhodu a tou je zranitelnost a nepřipravenost.
Myslím tím to, že dětská psýché bažící z pole druhé čakry po lásce, pozornosti a přijetí, jejíž potřeba není adekvátně naplněna, dojde obvykle ke svému věku úměrně logické dedukci: ,,nemají mě rádi, protože je se mnou něco špatně.”
Tenhle vjem se dokáže poměrně zásaně vrýt do naší sebehodnoty, v podobě iracionálního a převážně podvědomého mechanismu viny, který je častou součástí druhé čakry.
Ten spoluvytváří komplex méněcenosti, vede k neustálému srovnávání se, vnějším idealizacím a frustraci. Problematickým aspektem svádhišthány je mimo jiné to, že kdesi v hloubi naší kolektivní duše máme zažitý jiný vzorec – ,,vinu vykupuje trest”.
To je jedna z příčin, proč mají lidé se zatíženou svádhišthánou sebedestruktivní nebo sebepotlačující sklony.
Nemám na mysli jen boly typu poruchy přjíjmu potravy, narkotika nebo workoholismus, ale třeba něco zdánlivě pozitivního, jako ,,být zde primárně pro druhé”, avšak se skrytou satisfakcí, že je to na úkor sebe sama.
DRUHÁ ČAKRA V HONU ZA PŘEDPOKLÁDANOU DOKONALOSTÍ
Druhá čakra nás ze svého stinného pole žene za nedosažitelným ideálem být tam a být tím, kým a kde nás ostatní chtějí mít, abychom si zasloužili jejich lásku a pozitivní afekt.
Jde de facto o pokračování modelu hodné / zlobivé dítě, který roste s námi.
Narozdíl od dítěte, nám ale už ale vlastně nikdo nemusí ani říkat, jací bychom měli nebo neměli být.
Vnitřního mentora, který má nadefinovaný ideál, po jehož dosažení (jistě) přijde úleva, aplaus a vnitřní spokojenost, máme v sobě, často jako iracionální důsledek dětské touhy po přijetí.
Potíž je v tom, že nám na cestě životem narůstá počet rolí, které naráz zastáváme a jejchž požadavky mohou být vzájemně v rozporu.
Může se tak nakrásně stát, že vyvstane dramatický rozdíl, třeba mezi modelem ženství, do kterého nás uvedla naše matka a mezi tím, který požaduje partner, děti, zaměstnavatel a společenský étos.
A pokud je naše vnitřní spokojenost a sebeodnota závislá pouze na vnějším uznání, hrozí nám v takové situaci něco, jako osobnostní fragmentace nebo úzkostná závislost na roli, ve které se cítíme nejvíce doceňovaní.
Svádhišthána usiluje o spokojenost a slast. Alespoň chvilkovou a hlavně – téměř za každou cenu.
ARCHETYP VODY A STÍN
Druhá čakra má symbolickou vazbu na živel vody (džala / ápas).
Pomineme teď fyziologickou rovinu a vztah mezi vodní mahábhútou ápas2, tělními tekutinami a cykličností.
Voda je živel, který (podobně jako vzduch) proudí, pokud mu do cesty nenastavíme bariéru.
Voda je prvkem, který je vysoce adaptabilní. To znamená, že neustále reaguje na vnější kontext ve kterém se nachází – teplotou či skupenstvím. Navzdory vysoké adaptabilitě si ale dokáže zachovat svoji esenci – jednoduše řečeno zůstat H2O.
Stejnou výzvu s sebou přínáší svádhišthána.
Tedy dokázat se přizpůsobovat proměnným požadavkům rolí a životních situací, ale neztratit v tom všem to, kým jsem.
Teorie není obtížná, praxe je složitější.
Proč? Protože přece chceme, aby byli všichni spokojení.
To je důvod častého zaklínění mezi persónou a stínem.
Persóna (maska) zastupuje oblíbenou a dobře hodnocenou úroveň našeho já (to co si o sobě samo chceme myslet a co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí).
Stín je oproti tomu vše, co je s persńou v rozporu, vše co vědomě nebo podvědomě odmítáme, zavrhujeme, potlačujeme nebo čeho se bojíme.
Vlastní stín se s naším vědomím snaží neustále komunikovat. To protože chce být integrován, patřit do party harmonické celistvosti.
Stín komunikuje různě – často symbolicky (například skrze sny nebo osobní záliby) a možná ještě častěji skrze to, co nás silně fascinuje nebo irituje (případně oboje naráz) na druhých lidech.
A tady se oslím můstkem vracím na začátek našeho povídání, kdy jsme si asi vcelku bez údivu zopakovali, že cílem jógového hledání je integrita.
Nu a pokud nám nestačí jednota mezi pravou a levou nohou, která je bezpochyby bezva a pro život důležitá, měla by se důležitou součástí naší praxe stát i práce s vlastním stínem.
PROBLEMATIKA PŘENOSU VE VÝUCE JÓGY
Důvod, proč jsem se vrhla do psaní tohoto textu, je jednak moje osobní, čistě lidská i profesní fascinace stínem (bystrý čtenář už ví proč), ale také a především to, že jde stále o docela zdárně vytěsňované téma, s docela zřetelným přesahem do jógového prostředí, jak jej dnes zažíváme.
Na mysli mám hry se vzájemnými očekáváními, idealizací, srovnáváním se a vytvářením vztahových závislostí, potřebou uznání a divoké změti kompenzací.
Věc má mnoho rovin.
Tou první a dost výraznou, je situace, ve které praktikující svého učitele jógy nevnímá jako člověka v procesu, ale spíš statický ideál.
Příčin je patrně více. Mohli bychom to vzít opravdu ze široka.
Například skrze rozdíl mezi tradičním modelem vztahu guru (učitel) a žák (šišja) a modelem lektor a student nebo frekventant lekcí.
Dejme tomu až ke společnenské přeměně veřejných reprezentantů důležitých hodnot a vymizení těch tradičních (duchovní, filosofové, umělci), které se snažíme nahrazovat jinými (sportovci, celebrity atp., kteří nám často kompenzují pocit vlastní nedostatečnosti v konkrétní rovině).
Jde o to, že neustále hledáme naše osobní hrdiny.
A z nějakého důvodu (kterým je asi dnešní doba), je pro nás snadné vidět hrdinu v někom, kdo vypadá dobře, zdravě jí, cvičí a k tomu disponuje nějakou etickou a filosofickou mapou s přesahem do duchovna.
V někom, kdo dělá něco, co sami podnikáme s vírou, že když ho budeme napodobovat, budeme také takoví.ca
Neříkám, že je to špatně, jen si dovoluji připomenout, že v naději na obraz dokonalosti, snáze přehédneme obyčejný lidský faktor.
Že se dokážeme srovnávat s naší vlastní představou o druhém člověku, která třeba kompenzuje naše osobní zranění a z něho odvislý pocit méněcennosti..
Lektor jógy nenahradí tatínka a maminku, partnera ani milenku a v některých případech ani chirurga, pokud mi rozumíte.
Pokud to od něj očekáváme a narazíme (což kosmická hra leckdy umí zařídit) na člověka, zatíženého stejnou svádhišthánovou potřebou vyhovět za každou cenu, pro pocit přijetí, riskujeme komplikovanou hru projekcí, kdy jeden nabízí, co druhý poptává, pouze z hlediska osobních podmíněností.
Zkrátka, neidealizujeme, není to prospěšné pro nás, ani pro lektory.
Jóga učí satje (pravdivosti) a svadhjáje (sebezkoumání, studiu). Ty musí ve vztahu mezi lektorem a studenty být vždy oboustranným procesem.
Další silnou projekční plochou je pole sociálních sítí.
Opět, nechápejte mě špatně.
Jako ostatně vše v samsáře3 i tahle rovina má ambivalentní charakter. Mnohému svědčí a já sama, coby lektor, jich hojně využívám ke komunikaci inspirace.
Na druhou stranu jsou sociální sítě bohatým rozhraním, které vede k neustálému srovnávání se na základě redukovaných a idealizvoaných obrazů.
Jsme zaplaveni fotkami ásan vytrženými z kontextu a vlastního smyslu a je snadné nabýt dojmu, že jóga je to, co vidíme na profilu sympatického lektora.
Néti néti4.
Musím přiznat, že jsem trochu přecitlivělá na téma ,,tradiční”. Protože je nadužívané, aniž bychom leckdy tušili, co to ta tradice vlastně znamená a obnáší.
Tradiční v józe, znamená vycházející z textů nebo doslovně předané a v neměnné podobě přenášené po generace v konkrétní uzavřené linii učitelů a žáků.
Skutečnost že se někdo věnuje původně staré technice nebo byl v Indii neznamená, že je nositelem tradice, ale spíše interpretátorem, který se sobě vlastním způsobem inspiroval.
A opět – není to zlé, jen je myslím třeba vyložit karty na stůl.
ZÁVĚREM
Pokud jste dočetli až sem neuražení a s myslí otevřenou, bez zásadních projekcí směrem k autorce textu, gratuluji a přeji, ať je vám vaše svádhišthána dobrým učitelem na další cestě.
Vše dobré.
Barbora Hu
Text vznikl pro časopis JógaDNES.