Klíčovou součástí tibetské tantry, je učení o proměnné a nestálé povaze bytí, které přirozeně vede k přemýšlení nad tím, jak se na jedné straně s pomíjivostí vypořádat, jak ji přijmout a zároveň v ní, či dokonce skrze ni, mířit k hlubšímu smyslu této věčné přeměny.
Samozřejmě, že nejde výhradně o tibetskou, ani tantrickou perspektivu.
Buddhistická nauka, obohacená lokálními systémy víry, navíc v kontextu drsné a majestátní krajiny, ovlivňující v každém detailu velice citelně životy jejích obyvatel, zformovala učení o životě a smrti a jejich těsné provázanosti.
Toto učení má univerzální charakter, avšak je zasazeno do rámu specifické symboliky a ikonografie, které pro nás nemusejí být snadno srozumitelné.
Ve snaze je pochopit a inspirovat se jím, bychom měli, jakožto lidé z jiného kulturního i dobového prostředí, mít na paměti, že způsob jakým vzdálené tradice čteme, odpovídá naší osobní i kulturní vybavenosti.
Není to špatně a v globalizované kultuře rychlého informačního věku, to dost možná ani nejde jinak. Určité míře kulturní apropriace (přisvojení) se zkrátka nevyhneme.
Měli bychom však tento důležitý aspekt pokroně uložit v paměti i ve svém srdci.
Jsou zde konkrétní důvody, proč se tato učení předávala ve specifických podmínkách a se specifickými nároky.
Mnohá z nich také prošla časem přirozenou revizí a dočkala se tak nových a leckdy obohacujících perspektiv.
Přílišná psychologizace by mohla učení odebrat důležitý rozměr mystické zkušenosti.
Výlučně mystická perspektiva, pak pro změnu odejmout nauce praktický rozměr.
Jako nápomocné se jeví už jen to, že jde o učení bardická, tedy o učení liminality.
Je to právě pomezí, jako styčná zóna různých perspektiv (té osobní a nadosobní, posvátné a profánní, vnitřní, vnější a tajné, symbolické a doslovné), která valnou část nauky definuje.
Bardo (dosl. mezi dvěma), neoznačuje pouze posmrtný přechod mezi dvěma životy, ale doslova základní aspekt životního kontinua, z něhož vyvěrá hluboká moudrost i soucit.
V jeho rámci se pohybujeme mezi nádechy a výdechy, systolami a diastolami našeho srdce, v proudu duševních stavů, myšlenek a projekcí, v toku času i mezi různými úrovněmi neustále se měnícího dojmu o ,,já.”
Liminalitou (zkušeností pomezí) se leckdy označuje také ,,tvůrčí” krize přeměny, kdy se hroutí jedna úroveň vnímaného řádu, smyslu, anebo jistoty a druhá ji zatím zcela nenahrazuje.
K nalezení, je zde množství rizik i příležitostí v možnosti prohlédnout ,,za” a uvidět, kým jsme v té nejvyšší možné existenciální nahotě.
Dobrou zprávou je, že k kvůli tomu nemusíme umřít.
V bardickém učení totiž umíráme a rodíme se každý den.
Někdy stačí ,,jen” meditovat, snít, anebo vědomě pozorovat, odkud se berou myšlenky a kde se rozpouštějí fáze dechu, či zážitek přítomnosti.
Ostatně slova:
,,Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.” (Jan 11.25-26), nepocházejí z vadžrajány.
(ukázka z úvodu do skript k chystanému online kurzu 6 sfér, který začáná 31/3 2023)