Na úvod nebo závěrem většiny lekcí, se s vámi jógový učitel obvykle „pozdraví“ gestem namasté (namaskár nebo také andžalí mudra), které většina jógujících laiků chápe jako jakési do jógy přirozeně vklesnuté indické „dobrý den“.

Z respektu k učiteli i jógové tradici pak svorně gesto pouze napodobí, aniž by si mnohdy uvědomovali jeho hlubší význam, což je docela škoda.

V množství dechových cvičení, nebo při koncentraci /  meditaci, často řazené na konec jógové hodiny, se používá gján (alternativně vyslovováno jako džňán) mudra.

Stává se, že prostě není dostatek času a prostoru pokaždé vysvětlit, skrytou symboliku věci nebo zjevné benefity gest rukou (hasta mudry), které jsme na józe zvyklí používat.

A protože by byla škoda se o ně ochudit, zmiňme se o pár zajímavostech spojených s dvěma neužívanějšími mudrami rukou – andžalí a gján.

Neznámé láká. Láká o to víc, když indicie k němu vedoucí, v náznacích napovídají o jeho váze, bohatém archetypálním úložišti, či významově zastřených symbolech.

Kundaliní šakti (doslovně „svinutá síla“), je v jógové tradici, zejména pak v jejích tantrických odnožích, chápána jako „hadí síla„. Jedná se o metaforu individuální duchovní potence, která dle jógické anatomie sídlí na úrovni jemného těla (súkšma šarír) na samém dně páteře. Systematickou stimulací (ať už různými technikami cvičení, meditacemi či skrze určité tantrické rituály), je možné tuto hadí sílu probudit a nechat vystoupat centrálním kanálem (sušumna) podél páteře, skrze šest čaker, až do poslední sedmé čakry. Zde se individuální duše setkává s duší univerzální, v exaktickém vytržení, se vše stává jedním. Toliko praví tantra. 

Probuzení kundaliní není švanda, a jeho úspěch má mnohdy hodně co do činění spíše s osobními dispozicemi, než pouhou praxí. Jelikož se jedná o věc poměrně vážnou, vyžaduje velkou míru připravenosti – na úrovni psychické, fyzické a především duševní. Tradičně proto předcházela jakýmkoliv cvičením, zaměřeným na probuzení této síly, léta letoucí praxe a dohled zkušených mistrů.