Moudrá slova = slova s významem a znělostí
Z mnoha moudrých a obecně vcelku známých výroků, které člověka doprovázejí na duchovní cestě se mnohdy, bez prožitého pochopení, časem stanou automaticky reprodukované informace. V horším případě pak někdy také vybledlá klišé, sloužící k svátečnímu vyzdobení pomyslného štítu duchovního ega, anebo sebepotvrzení uvnitř uzavřených společenství souhlasu.
Zapomínáme na to, že všechny duchovní teze a postuláty, vycházejí z přímé zkušenosti a nesou tudíž otisk a mnohdy i skrytý návod z praxe.
Znělost, je v poetickém jazyce tantry označením pro uskutečnění.
Slova jsou zde moudrým nástrojem k vyjádření možností (tedy energie a potenciálu). Konkrétní formulace pak tento potenciál pomáhají konkrétním způsobem porodit do reality, kde se dále vyvíjí a roste.
Pokud bychom se zapomněli jen u afirmujícího opakování něčeho, co nám dává smysl a pominuli bychom znělost (uskutečněníú, dostali bychom se možná do situace podobné tomu, když někdo neustále opakuje postup přípravy vybraného gastronomického zázraku, ale nikdy nic neuvaří a zůstáne smutný a hladový.
Teorie není k zahození, pokud vychází z praxe a míří k uskutečnění.
Problém se slovy i zkušeností do slov uloženou je ten, že jejich vyznění a smysl, je z části sdílený a z části zcela otevřený.
Ve většině duchovních učení, byl přirozeně zakotven několika úrovňový pohled a skrze něj i několika úrovňový výklad jedné celistvé reality. Vidět v jednom vše a ve všem jedno rozhodně není jen jakýsi ,,cool-spirit device,” ale spíše něco jako výsledek opakovaného mentálně-duchovního tréninku.
Walking in My Shoes – pole a odvaha zosobnit
Jedno z oblíbených klišé, jehož platnost obvykle potvrdí až zcela konkrétní pohyby na duchovní stezce, je to, že jakmile na ni jednou vkročíme, není v jistém smyslu cesty zpět, protože s námi dále pochoduje naše rozhodnutí.
V zcela jasném (vědomém, anebo nevědomém) slova smyslu, uzavíráme vkročením na duchovní cestu něco, jako posvátný slib – sami se sebou, s učením, se životem.
Tomuto slibu, anebo také závazku se v tantře říká samaja.
V tradiční formátu linií a jejich kulturního rámce se věc jeví jako snáze uchopitelná, protože jeho součástí, byla také garance v podobě učitele, komunity a korektivu v případě potřeby.
V kontextu postmoderny, anebo také doby, v níž je možné duchovní učení přenesená do globálního kotlíku inspirací nazývat jako ta, která přesahují linie (angl. postlineage) se zároveň ocitáme na pomyslné křižovatce, na níž proti sobě jedou četná podmínění a potenciály.
Tantra má různé křižovatky a pomezí (bardo) tuze ráda, avšak co má na takových křižovatkách přednost a zda nenastane nepříjemná kolize, není v takovém kontextu vždy a zcela jasné.
Zajímavým momentem překřížení, je skutečnost, že postmoderní duchovnost klade určitý nárok na dobré zosobnění, což je nutně spojené s vyšší odpovědností za své vlastní volby.
V tradičním smyslu nebyl učitel jen vnější autoritou, mentorem a garantem, ale také vnitřně aktivovaným principem moudrosti.
Možnost oživení vnitřní moudrosti je zde bezpochyby stále, leckdy přeneseně a děje se mnohdy snáze a rychleji, dokonce i bez těsného vztahu s vnějším učitelem.
Taková je doba. Můžeme nadávat, divit se, anebo se smát.
To, co nám ale navzdory možnostem někdy chybí, je určitý precedens v podobě projití fázemi učení, stupni pochopení a potřebné zralosti.
Vkročením na cestu, uzavíráme smlouvu s celým polem konkrétního učení, s veškerým potenciálem za slovy a jinými symboly, které na něj upomínají a které jej v našem životě rozeznívají.
Parafrází mé oblíbené písně od Depeche Mode – obouváme do svých vlastních bot veškerou svoji karmu, v podobě podmínění i darů a vstupujeme na cestu, kterou prošly možná tisíce souputníků, s jejichž odkazem a vtisky se v zesilujícím poli učení, ,,nazutí do vlastních bot” znovu setkáváme.
Samaja – křehká hrdinství všedního dne
Když zopakuji, že tantra je učením které se žije 24×7, nikoliv jen v okázalých, anebo zcela intimních rituálech, praxích a prostracích, může to vyznít přesně jako jedno výše nastíněných klišé.
Faktičnost výroku dává přirozeně jenom zkušenost.
Ta nevychází jen z toho, co děláme, anebo neděláme, ale zejména z našeho vnímání, které postupně formuje to, kým se stáváme.
Trenažerem našeho dobrého záměru, tak není jen jógamatka, modtitebna, anebo pohřebiště, nýbrž prachobyčená báze všedního dne.
V jeho rámci se neučíme ani tak formulovat ušlechtilá slova a opakovat vzletná klišé, jako spíše nechávat vyznít to jemné za slovy a tvary (jógových pozic, anebo životních postojů), které pak stvrzuje, redefinuje, anebo vyvrací smlouvy, které jsme s učením i se životem chtě-nechtě uzavřeli.
Učíme se jasnosti mysli a tomu, aby se postupně stávala spíše moudrým poradcem, než nepřítelem. Učíme se otevřenému a všestranně soucitnému srdci, pevné vůli a průžné síle, s níž lze potřebné přijímat i měnit.
Vnitřní sliby a smlouvy, které skrze učení uzavíráme se životem, poskytují formu našemu směřování a je dobré si jich být vědom/a.
Zvláště v situacích, kdy se o ně potřebujeme opřít, porozumět jejich vlivu, anebo je z dobrých důvodů změnit.
Odpovědnost za své volby, je základním předivem karmy. Nití, z níž jsou upředena všechna podmínění i všechny potenciály.
Před tkalcovským stavem vlastního života a skrze něj i v rámci vztahu esence k existenci, stojíme vždycky zcela nazí a zranitelní.
V této křehkosti leží svinutá obrovská síla a je to právě odvaha, která ji umí postupně probouzet.
Bylo by spíš bláhové, než moudré, přeskočit v honbě za potenciálem všechny potřebné fáze.
Bylo by pošetilé, znásilňovat svoji přítomnost s omluvou, v podobě vyšších principů.
Těžko bychom dozráli.
Můj vnější, mrtvý učitel mi už neporadí jinak, než vnitřním hlasem. Je to skvělé a má to svá rizika.
Možná i proto s mnohem větší váhou, než dřív, vnímám sílu a hloubku toho jemného za jeho slovy: If you dont know what, just be natural.
Jde totiž o přímou instrukci i pobídku – k soucitu, odvaze, moudrosti i přirozené zranitelnosti, ve které je síla.
If you dont know what, just be natural.
Bb
text byl napsán pro periodikum JD